Určují-li podobu výuky matematiky jedničkáři s poruchami autistického spektra, ostatní to odskáčou

Se souhlasem autora, Oldřicha Botlíka, absolventa Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, zde zveřejňuji text který vyšel 20. 3. 2018 v Lidových novinách.


Sheldon Cooper ze seriálu Teorie velkého třesku je geniální teoretický fyzik. Kromě dvou doktorátů a vysoké inteligence má ovšem taky Aspergerův syndrom. Rozumí nejsložitějším fyzikálním teoriím a skvěle analyzuje vlastní myšlení, vůbec ale nechápe myšlení a pocity ostatních lidí. Humor seriálu je postaven na soužití „jednoduchých“ a jednostranně zaměřených vědců se „složitými“ obyčejnými lidmi.

Taková je i Penny, hlavní ženská hrdinka. Pracuje jako servírka a chce se stát herečkou. Ze školy si toho moc nepamatuje, vědecké sklony rozhodně nemá, zato oceníme její zdravý rozum, sociální cítění a taky značný nadhled nad podivínstvím Sheldona a jeho přátel.

V jedné lavici
Na Sheldonovi a Penny se dá skvěle ilustrovat problém zdejšího školství. Stačí si oba představit ve stejné třídě nějaké základky. I kdyby seděli po celou dobu vedle sebe, přesto by fakticky chodili do dvou zcela rozdílných škol. Tak moc se totiž od sebe liší, co v hodinách zažívají.

Třeba v matematice Penny vůbec nestíhá. Opisuje výpočty z tabule, nerozumí abstraktním pojmům ani tomu, co znamenají v reálném světě. Bojí se, že plácne něco, co „se neříká“, snaží se používat postupy, jejichž logiku nechápe, a škola v ní vyvolává pocit vlastní bezcennosti. Nemá totiž příležitost přijít na něco sama – Sheldon je vždycky hotov jako první, a určuje tak tempo pro celou třídu. Nakonec se Penny kvůli známkám rozhodne, že se začne matematiku učit stejně jako letopočty v dějepisu. Nazpaměť. A vyškrtne ji tím ze svého života.

Zato Sheldon je v pohodě. Logické a hlavně jednoznačné prostředí matematických pojmů a pravidel ho fascinuje a láká k objevování. Využití matematiky v životě ho moc nezajímá – v lidech se nevyzná a skutečného světa se kvůli jeho mnohoznačnosti a složitosti spíš bojí. Vystačí si s abstraktním světem matematiky a proniká do něj víceméně po svém. Malý génius tedy ani nemá důvod všímat si myšlení svých spolužáků, snažit se mu porozumět a umět jim případně pomoci. Kvůli svému „autistickému“ postižení Sheldon komunikuje hlavně s učitelem, tedy „se sobě rovným“.

Pravidla diktují jedničkáři
Matfyz vystudovalo hodně takových Sheldonů, byť možná nikoli geniálních. A tak se vlastně ani nelze divit tomu, co začala nedávno tvrdit malá skupinka matematiků: „Hejného matematika jen shrnuje a vyzdvihuje metody práce dobrých učitelů. A bůhví, jestli kvůli ní toho děti neumějí méně.“ To nejpodstatnější, tedy klíčový význam komunikace mezi žáky, totiž tihle lidé nechápou. Tradiční způsob výuky matematiky jim vyhovoval, protože oni pocit dobrodružného objevování zažívali. Vždy byli totiž rychlejší než jejich spolužáci, které tím ovšem o krásu objevování okradli. „No a co?! Za to, že ostatní žáky matika nezajímá, si přece můžou sami. Měli být rychlejší. Stejně z nich budou jen servírky nebo nanejvýš herečky a budou potřebovat hlavně násobilku, v nejlepším případě procenta.“

Pouze z několika „jedničkářů s poruchou autistického spektra“ ale vyrostou špičkoví matematici nebo fyzici. Ti ostatní se až do masivního rozšíření počítačů živili hlavně tím, že připravovali budoucí učitele matematiky a fyziky, sami vyučovali děti, případně rozhodovali o tom, co se má v obou předmětech vyučovat a jak. Jejich vysoké zastoupení v těchto profesích ještě dnes zajišťuje, že převažující výuka matematiky a fyziky v základních školách vyhovuje hlavně Sheldonům. Vůbec nevnímají, že většině ostatních žáků a žákyň naopak škodí, protože je připravuje o radost a užitek ze samostatného poznávání.

Penny nepotřebuje počty, ale matematiku
Kritikům Hejného matematiky také vadí, že metoda prý brzdí nadané žáky na jejich cestě za vzděláním a nemůže nahradit dril, jenž je podle nich tím nejefektivnějším způsobem, jak naučit počítat žáky méně nadané. První výhrada je především výrazně elitářská. Základní vzdělávání je určeno všem, a jeho podoba se proto nesmí podřizovat potřebám těch, kteří jednou vystudují matfyz. Neobstojí ani argument s počítáním: moderní technologie jako kalkulačka, smartphone či notebook jsou tu přece i pro Penny. Umožní jí využívat složitější matematiku jako prostředek poznávání světa, ačkoli nebude počítat, jako když bičem mrská. Představa, že se podaří donutit děti, aby ignorovaly technologický pokrok a dál se učily matematiku stejně jako před sto lety, je naivní až neuvěřitelně.

Nové metody výuky založené na objevování a usilující o znovuzískání zájmu žáků se u nás kromě matematiky šíří také ve fyzice, v češtině, v dějepisu a v dalších předmětech. Otevřený útok části matematiků proti Hejného matematice je snahou vrátit vzdělávací systém do stavu, kdy sice vychoval několik vítězů matematických olympiád, ale statisícům dětí matematiku znechutil. Podobně kdysi připravovali třeba v NDR vrcholové sportovce. Že dnes už tudy cesta nevede, to by snad došlo i Sheldonovi.