Pokud bychom skutečně chtěli problém nízké či klesající úrovně matematického vzdělávání řešit a vyřešit (!), měli bychom začít tím, že skutečně analyzujeme příčiny.

Miloš Čermák končil svůj článek v Lidovkách Přes matematiku k duševní kondici slovy: „… už teď nám dorůstá generace pitomců“. Proč teď, dříve to bylo lepší?

Já začnu špenátem. Mnozí lidé nemají špenát rádi. Často proto, že se se špenátovým protlakem setkali ve školní jídelně, nebyl dobrý (i když tu a tam to někomu chutnalo)… a dojíst museli. Zkuste ale špenátové listy (nikdy ne protlak!) se smetanou a vlašskými ořechy nebo ve špenátu rozvařte sardelky a přidejte kapary (můj vynález) - skvělá jídla. Kdybych jako dodavatel špenátu chtěl zvýšit jeho větší spotřebu, mám dvě cesty. První: ve školních jídelnách vařit špenát co nejčastěji, dbát na to, aby se dojídalo, a třeba i hodnotit školy a děti podle množství snědeného špenátu. Druhou: přijít ve školách s jinými recepty, vařit špenát tak, aby dětem chutnal.

Každý vidí, že první cesta je krátkozraká ba kontraproduktivní. Dětem špenát znechutíme a nikdy si ho pak doma neuvaří. A přesně tu první cestu u matematiky Miloš Čermák navrhuje: přísnost, dril, a když to děti nebaví, nastavíme kritéria a budeme děti i školy hodnotit podle výsledků státní maturity.

Jinak s ním v mnohém souhlasím: matematika je krásná a je nejlepším nástrojem pro rozvoj logického a racionálního myšlení, cvičí koncentraci, vytrvalost, ale i představivost a schopnost řešit nestandardní problémy nestandardními postupy. To vše ale jen tehdy, když žáci pokládají výuku matematiky za smysluplnou. Napsal bych jednoduše, že to musí žáky bavit, ale zastánci silového řešení by mi jako obvykle podsouvali názor, že škola má být jen zábava, případně, že si tam děti mají jen hrát. A v tom je právě to nedorozumění, které se pak projeví třeba v tom, že Miloš Čermák píše o lenoších, kteří se matematiku nechtějí učit, protože je to moc práce.

Nejde o lenost, jde o nechuť dělat něco, v čem nevidím smysl, co mi nepřináší žádné uspokojení ani radost, ale naopak ústrky a opakovaný pocit neúspěchu a vlastní nedostatečnosti, z které nevidím úniku. Když vidíme smysl, překonáme i velké obtíže. Dospělí i děti.

Měl jsem velké štěstí, že mi matematika vždycky šla a měl jsem štěstí na učitele. S radostí jsem absolvoval matfyz. Mělo to pro mě smysl. Takové štěstí má ale u nás málokdo. Článek Miloše Čermáka jistě zvedl adrenalin řadě lidí, kteří nemají žádný deficit v logickém a racionálním myšlení. Skvěle jim to myslí, jsou vytrvalí, umějí řešit problémy. Jsou úspěšní, ale neumějí pořádně procenta, natož kvadratické funkce. Představa, že by měli maturovat z matematiky, je ale děsí. A stejně tak pokládají za nesprávné, aby se matematika stala pro kohokoliv překážkou v dalším vzdělávání či kariéře. Rozhodně nejsou líní ani hloupí! Doufám, že se někteří i ozvou.

Problém není ani v matematice, ani ve špenátu. Problém je v tom, jak se navaří a servíruje. A u nás se už desítky let učí matematika špatně. 8. listopadu vyšel v Lidovkách moc pěkný rozhovor s Milanem Hejným, profesorem didaktiky matematiky, s názvem „Škola ničí přirozené matematické nadání“. Ano, často ničí, on má ve své knize stovky příkladů. Sám jsem na záskoky učil v řadě středních škol. Situace, kdy žák, místo aby nad příkladem přemýšlel, hledal v paměti, který vzoreček má použít, byla zcela běžná. Tak ho to učili a tak to po něm učitel chtěl. Taková matematika spíše škodí než prospívá. A spoustu lidí přivede k mylnému přesvědčení, že se matematiku nemohou naučit. A matematiku jim doživotně znechutí.

Příklad ze základní úrovně obtížnosti z generálky na státní maturitu to ilustruje dobře: Přímka p procházející bodem A = [0; 2] má směrový vektor u = (1; -1). Vyberte odpovídající rovnici přímky p. S výjimkou pár set lidí, kteří se matematikou živí, to nikdo v životě nepotřeboval (zkouška na vysoké škole není život). Naprostá většina nikdy nevěděla, k čemu to je, a dnes ani neví, o co jde. Ale to by se dalo prominout, kdyby takové příklady vedly k rozvoji myšlení. Zde to však dobře zvládne i žák, který má postupy „nacvičené“ bez valného porozumění. Těžko čekat, že děti budou v takovém učení vidět smysl. On tam není. Chyba ovšem není v práci učitelů, ti cíle výuky neurčují. Příčina je v celkově špatně nastavené koncepci a pojetí výuky matematiky.

V roce 1995 byli naši žáci osmých tříd podle mezinárodního šetření TIMSS v matematice šestí, těsně druzí v Evropě. Hlavní vadou na kráse bylo, že měli ze všech čtyřiceti sledovaných zemí matematiku nejméně rádi. Už tehdy jsem psal, že to je problém. Nikdo si toho nevšímal. Cíle ani pojetí výuky matematiky se nezměnily. Náš propad ve výsledcích v roce 2007 patřil k největším, obliba matematiky se ještě dále snížila.

Miloš Čermák má pravdu, když píše, že matematické vzdělávání je důležité a jeho současná úroveň nízká. Mýlí se ale v příčinách, a proto i v navrhovaném řešení.

Jeho názor ovšem není ojedinělý, stejný zastává většina lidí, kterým matematika ve škole šla. A například i členové Společnosti učitelů matematiky Jednoty českých matematiků a fyziků. Ano, to jsou právě ti lidé, kteří měli a stále mají největší vliv na cíle a pojetí výuky matematiky a kteří podporují povinnou maturitu z matematiky. S matematikou neměli problém, ostatně proto se z nich stali matematici a učitelé matematiky (špenát jim chutnal), ale neumějí si přestavit, že jiní lidé myslí jinak, že recept vhodný pro ně se nehodí i pro ostatní. Nehodí!

I když toho nejspíš o matematickém vzdělávání u nás vím o hodně víc než Miloš Čermák, i to, co píšu, je jen hypotéza. Ale hypotézy by pro rozhodování o tom, jak se bude zacházet s našimi dětmi, neměly stačit. Natož aby se vycházelo jen z osobních dojmů.

Pokud bychom skutečně chtěli problém nízké úrovně matematického vzdělávání řešit a vyřešit(!), měli bychom začít tím, že skutečně analyzujeme jeho příčiny. Bezhlavé a nepromyšlené akce (jejichž návrhy se z ministerstva školství jen hrnou) mohou jedině uškodit.

Vyšlo v Lidových novinách 18.11.2010

Pozn. Ke shlédnutí ještě doporučuji toto (jsou i české titulky). Problém nemáme jen v Česku.