Svět se mění čím dál rychleji. Nevíme, co bude za dvacet let. A tak děti, dospělí, ale i učitelé proto stále méně věří, že to, co jim škola předkládá, je to, co budou opravdu potřebovat.

Díl první: Úvod
Díl druhý: Vzdělávání mimo školství
Dil druhý, pokračování: Jak to vidí učitelé
Díl třetí: Připravujeme naše děti na život, ale nevíme na jaký
Dil čtvrtý: Studovat může každý
Díl pátý: Každý chce něco jiného



Elektřině (1873) trvalo 46 let, než pronikla do čtvrtiny domácností v USA, televizi (1926) to trvalo 26 let, mobilní telefon (1983) to zvládl za 13 let, internet (1991) za 7 let. Jak rychle pronikl do domácností Google, digitální fotoaparáty, tablety? Nevíme přesně, ale bylo to zase rychlejší…

Jisté je, že svět se mění čím dál rychleji. Nevíme, co bude za dvacet let. Prognostici trhu práce opakovaně sdělují, že většina povolání, která budou vykonávat naše děti za třicet let, dnes ještě neexistuje. Nikdo přesně neví, jaká to budou. Studie vědců z univerzity v Oxfordu docházejí k závěru, že v průběhu následujících dvou dekád bude 45 % z dnešních pracovních míst vysoce ohroženo komputerizací. To mluvíme o práci. Jak budeme my a naše děti za dvacet trávit volný čas, jaké nové zdroje zábavy a poučení se objeví, co dokáže medicína s naším zdravím či věkem? Nevíme.

I žáci, kteří chodili do školy třeba v šedesátých letech minulého století, dospěli do světa, který si tehdy nikdo nedovedl představit, ale rychlost změn v té době nebyla tak očividná a my – tehdejší žáci – jsme vlastně žili s tím, že svět, ve kterém budeme žít, bude podobný tomu tehdejšímu (většina z nás například nevěřila, že se dožije konce komunismu). I když to nakonec nebyla pravda, ve škole nám to nevadilo. Čím jdeme dále do historie, tím spíš se blížíme stavu, kdy změny byly tak pomalé, že se během jednoho lidského života ve světě vlastně nic nezměnilo. Na jaře zasel a na podzim sklidil, oženil se, postavil dům, měl děti. Syn, stejně jako otec, s pluhem po dědečkovi. Lidé umírali s pocitem, že vše zažili, narození, svatbu, smrt, válku, bídu i nemoc. Nebyl důvod myslet si, že v příští generaci to bude jinak.

Pro žáky, kteří chodí do školy dnes, však už nic takového možné není. Oni za krátkou dobu svého života zažili už zrod ale i zánik tolika nových věcí, technologií, projektů, zvyků, vztahů že nutně vnímají svět jako proměnlivý a nestálý. Vnímají ho jinak než kterákoliv generace před tím. Nedávno jsem viděl video, ve kterém desetiletým dětem dali do rukou walkmena; nevěděly, co to je.


Důsledky

Život, který současné děti čeká, si nikdo neumí představit. Většina z nich, pokud se ovšem něco nezmění, bude ještě v roce 2070 pracovat. Jedině jisté je, že je čekají změny, mnoho změn. A ne všechny budou k lepšímu. A škola by je měla na takový život připravovat. Ale děti vědí, nebo alespoň tuší, že nikdo, ani škola neví, na jaký život je připravuje!

Řešením by jistě bylo, kdyby škola připravovala žáky prostě na změny, na to, jak je zvládnout rozumově, postojově i emocionálně. Že změny lze přijímat jako výzvy, naučit se flexibilitě a pružnosti, umět řešit nové nečekané problémy, nebát se rozhodovat i v nejisté situaci. To lze ale v dnešní škole jen stěží zajistit. Tak jako pro výuku plavání potřebujete bazén, pro přípravu na změnu je zapotřebí proměnlivé prostředí. Ale škola, se svojí strukturou, s předem danými obsahy výuky, je z principu stabilní, rozvážná instituce. Klade jen otázky, na které zná odpověď. Jak se v ní mají žáci učit řešit nové nečekané problémy?

Autorita školy byla založena mj. na tom, že škola věděla, co se mají žáci naučit. A jedním z nedůležitějších argumentů, i když často nevysloveným, bylo to, že právě takový obsah výuky se v minulosti osvědčil. Jak ale přesvědčit dnes žáky o užitečnosti výuky, když je jasné, že ani oni, ani učitelé, a samozřejmě že ani tvůrci osnov nevědí, co bude a co tedy bude zapotřebí. Děti, dospělí, ale i učitelé proto stále méně věří, že to, co jim škola předkládá, je to, co budou opravdu potřebovat. Něco jistě ano, ale mnohé jistě ne.

Něco se změnilo!