Těžko si lze představit, že by úřad někomu zamítl založení divadla či bezpečnostní služby s odůvodněním, že ve městě už je městské divadlo a nikdy není vyprodané či že strážníci se o bezpečnost starají dost. A pokud se v obci najde skupina věřících, kteří budou chtít pro své děti založit církevní, dejme tomu katolickou školu, nelze očividně argumentovat tím, že v obci je několik poloprázdných veřejných škol.

V medializaci kolem (ne)povolování soukromých škol Ministerstvem školství se celá argumentace dostala na poněkud technicistní rovinu - Je ve městě dost míst na veřejných školách? Co je v Dlouhodobém záměru rozvoje školství? Jsou dodrženy správní termíny? Apod. Podstata uniká.

Proč se vlastně v naší Ústavě, resp. v Listině práv a svobod s nestátními školami, tedy se soukromými a církevními, počítá? Státní monopol na vzdělávání vždy byl a v mnoha zemích stále je projevem totality, projevem deficitu demokracie. Třeba v Turecku Erdogan krátce po puči všechny soukromé školy zavřel. Za totality u nás samozřejmě žádné soukromé školy nebyly. Když 26. listopadu 1989 vydalo Občanské fórum první netotalitní programové zásady, tak státní monopol ve školství jasně odmítlo: „Demokratické školství nechť je organizováno na humanitních principech, bez státního monopolu na vzdělávání.“ A naše Ústava z těchto zásad nepochybně vychází. První soukromé školy vznikly už 1. září 1990, právě jako výdobytek svobody.

Absence monopolu ovšem znamená něco hodně jiného, než co teď vidíme. Argument obcí, krajů či Ministerstva školství, že ve veřejných školách je míst dost, tak proč by měly vznikat nové školy, je vlastně argument monopolisty, který se brání konkurenci. Těžko si lze představit, že by úřad někomu zamítl založení divadla či bezpečnostní služby s odůvodněním, že ve městě už je městské divadlo a nikdy není vyprodané či že strážníci se o bezpečnost starají dost.

Celý problém je zřetelněji vidět na církevních školách. Pokud se v obci najde skupina věřících, kteří budou chtít pro své děti založit církevní, dejme tomu katolickou školu, nelze očividně argumentovat tím, že v obci je několik poloprázdných veřejných škol. Soukromé školy sice zpravidla nemají tak vyhraněný hodnotový rámec, jako mívají školy církevní, ale situace je většinou obdobná, nabízejí jiné pojetí vzdělávání a výuky, jiné metody, jiné prostředí než ostatní školy.

Všechny základní školy se podle Školského zákona musí řídit Rámcovým vzdělávacím programem (RVP). Tedy i soukromé a církevní. Současně ovšem zákon ukládá každé škole povinnost vypracovat si svůj vlastní Školní vzdělávací program (ŠVP), který v rámci RVP konkretizuje a rozpracovává koncepci školy. Zákon tedy přímo počítá s tím, že školy budou různé a budou nabízet i různé ŠVP, různé koncepce, různé pojetí výuky, různé metody. Rodiče, kteří své děti směřují do nově zakládaných škol, zřejmě nejsou spokojeni s tím, co nabízejí veřejné ale třeba i soukromé a církevní školy v okolí, a hledají jinou možnost.

Bránit vzniku dalších soukromých škol s odkazem na to, že na veřejných školách je místa dost, je tak v rozporu s demokratickým pojetím společnosti, s Ústavou i principy Školského zákona.

Ministerstvo školství není Ministerstvem veřejného školství, jak je často vnímáno a jak se také samo mnohdy vnímá, ale je Ministerstvem všeho školství, i toho nestátního. A ještě lépe, mělo by to být Ministerstvem vzdělávání, pečovat o co největší vzdělanost všech. A jeden cílů vzdělávání (všech) uvedený ve školském zákoně zní: Pochopení a uplatňování zásad demokracie a právního státu, základních lidských práv a svobod. Ministerstvo by se jím mělo řídit a dbát, aby se naplňoval ve všech školách.

Čtyři důležité informace

První tři doplňuji 19/2 v 18 hodin po přečtení diskuse. Očividně jsem si neuvědomil, že většina lidí některé věci nesleduje, a tudíž neví. Omlouvám se.

1. Počet soukromých základních škol sice roste (v roce 2015/16 jich bylo 137), ale jde vesměs o školy velmi malé a celkový počet žáků, kteří do nich chodí, je pouhé jedno procento všech školou povinných dětí, ročně se zvětšuje o desetinu procentního bodu. V devátých třídách soukromých škol je všeho všudy 499 dětí. Vliv soukromých škol na výsledky PISA se blíží nule.

2. Podíl dětí s lehkým mentálním postižením (LMP) ve všech základních školách je 1,7 %, v soukromých školách je to 3,2 % a v církevních 2,4 %. V devátých třídách je v soukromých školách dokonce 7,6 % děti s LMP, zatímco v obecních 0,78 %.
Statistiky zde.

3. V ČR nemůže dítě plnit povinnou školní docházku ve škole, která není Ministerstvem školství povolena (zapsána v rejstříku). To by bylo na sociálku. Takže u povolování jde o dotace až v druhé řadě. Zapsané školy se musí řídit schváleným Rámcovým vzdělávacím programem, či poskytovat státem definované vzdělávání. Z toho vyplývá i nárok na dotace. V Holandsku je to např. tak, že jsou dva druhy soukromých škol. První, které plní holandské "RVP", ty pak dostávají automaticky totéž co veřejné školy (tedy víc než u nás, viz pozn. 4). A druhé, které mají jen velmi obecné povinnosti (např. v jedna, co jsem viděl, byla ve středu zavřená, předměty žádné neměli), a ty pak nedostávají nic. Když tam dáte dítě, je to vaše svobodné rozhodnutí, a sociálka na vás nepřijde.

4. Normativ na žáka pro soukromé školy je 60 až 100 % normativu pro školy veřejné. Ale tento normativ nezahrnuje náklady na provoz ani investice. A obce, kde mají žáci trvalé bydliště, tedy ušetří minimálně za provoz školy a za budovu.