Svět se mění čím dál rychleji. Školsví zaostává čím dál víc. Změna je nutná. Měla by být ale promyšlená a mělo by být jasné kam jdeme. Strategie 2030+ je (byla?) naznačením směru. Držíme se jí?


To, co dnes našim školám nejvíce škodí, jsou nejasná perspektiva, chybějící koncepce a odkládaná strategická rozhodnutí. Naše školství se již delší dobu potácí v jakémsi provizoriu. Směřování naznačená na počátku 90. let jsou novými pokyny převracena ve svůj opak. Vzniká dojem, a mám obavy že oprávněně, že prováděné změny jen narychlo záplatují aktuální potíže, a to zcela bez dlouhodobého záměru. Škola je ovšem ze své povahy věc dlouhodobá: na základní škole je žák devět let, na střední škole čtyři (někdy dokonce osm), potřebuje proto, aby také podmínky, ve kterých se nachází, byly dlouhodobě stabilní. A to právě nejsou. Nekoncepční změny nutí školy uvažovat s perspektivou jednoho roku a někdy i jen několika měsíců.

Nejasná budoucnost = neekonomické hospodaření
Například financování. V roce 1992 bylo zavedeno přehledné normativní financování podle počtu žáků, tedy podle výkonů. Každý ředitel školy si mohl udělat představu o tom, kolik peněz dostane letos, příští rok i jakou má perspektivu na další léta. Věděl také, co musí udělat, chce-li dostat víc. I když ani tento systém není dokonalý, vytvářel pro školy jasné vnější podmínky a školy by v něm jistě dokázaly dobře fungovat. Již v následujícím roce a pak v každém dalším se ale systém měnil. Letos již propočet toho, co má škola dostat, zahrnuje tolik proměnných (snad včetně věku školníka) a tak velké pravomoci školských úřadů, že se vlastně zase vracíme k socialistickému rozdělování podle potřeb. O možnosti odhadnout, kolik škola dostane příští rok, nemůže být řeč. Nejlepší, co může ředitel udělat, chce-li víc, je prokázat větší náklady a leštit kliky na školském úřadu.

Nejasná perspektiva rozpočtu přináší nejen provozní problémy, ale vede i neekonomickému hospodaření. Mnozí ředitelé středních škol mi potvrdili, že by nejspíše dokázali ušetřit 5 až 10 %, kdyby podmínky svého hospodaření znali alespoň na tři roky dopředu. Tak by totiž mohli se svěřenými prostředky skutečně hospodařit. Mohli by plánovat nejen výdaje na nutné opravy a zkvalitňování materiálního vybavení, ale mohli by mít i jasnou personální politiku, mohli by učitelům nabídnout zřetelnou perspektivu, mohli by investovat do vzdělávání učitelů atd. atd. Prostě by mohli připravit dlouhodobý rozvojový program školy. Za méně peněz by dokázali zajistit kvalitnější vzdělávání.

Změny od stolu
Finance jsou jistě nejdůležitější vnější podmínkou, která vyžaduje stabilizaci. Jsou ale i další: vážným zásahem do školství je optimalizace sítě škol. Jistě, současná síť škol je neefektivní a její redukce nemůže být bezbolestná. Vědí ale ředitelé rušených škol, co mohli a měli udělat? A hlavně, jsou pro ty ostatní jasné podmínky další existence?

Podobné je to s úvazky. Jsme v situaci, kdy na počet žáků máme příliš mnoho špatně placených učitelů. Administrativní způsob nápravy ovšem náhle, bez varování mění podmínky, ve kterých škola pracuje. Nebudou se úvazky příští rok zase měnit? Nejspíš budou, protože odborářský princip „všem stejně“ je nepružný, a proto vyžaduje stálé úpravy. Proč ministerstvo nedovolilo ředitelům, aby úvazky učitelů mohli sami stanovit v nějakém rozumném intervalu třeba od 20 do 25 hodin? Tak by mohli přihlédnout k situaci na škole i k možnostem jednotlivých učitelů. Je přece něco jiného učit totéž ve čtyřech paralelkách při 22 žácích ve třídě, než při 30 žácích pokaždé něco jiného. Někdo zvládá ve svém předmětu bez újmy na kvalitě 26 hodin, jiný v jiném předmětu má co dělat s 19 hodinami. Místo aby pro rozhodování ředitelů vytvořilo ministerstvo větší prostor, zvýšilo jim a jejich zástupcům úvazky. To je v situaci, kdy po nich chce další náročnou práci (propouštět učitele, připravovat optimalizační projekty nebo naopak rozšiřovat kapacity) skutečně absurdní. Nový ministr by prokázal velkou akceschopnost, kdyby tyto evidentní chyby dokázal rychle napravit.

Nebo změny maturitních zkoušek. I tady je jasné, že změna je nezbytná. Stěží lze ale očekávat, že by ve školách vznikl pocit smysluplné perspektivy, kdyby ministerstvo, jak slibuje, standardizované maturity zavedlo už v roce 1999, nejspíš zbrkle, s chybami a zcela jistě bez toho, že by se na ně mohly školy důkladné připravit.

Stejně jako v jiných resortech i ve školství se čeká na jasné slovo – jaká bude koncepce českého školství. Aktuálnější částí tohoto úkolu, která stojí před novým ministrem, je zajistit, aby podmínky, ve kterých školy pracují, byly stabilní a perspektivní.

Vzpomínka č. 7 – psáno v r. 1997. Tento text (kromě perexu) jsem psal před více než čtvrt stoletím. Všimli jste si, že je tak starý? Změnilo se něco?