Naše škola byla za časů Marie Terezie vystavěna na pilířích, které čas nezvratně rozdrolil, a v jiných vyspělých zemích na tom nejsou o moc lépe. O tom, proč je klasická škola v krizi, už tu bylo řečeno dost. Ale jak by mohlo vypadat fungující vzdělávání jednadvacátého století?
Škola, jak ji známe, už se do moderního světa nehodí. Je bytostně srostlá s hodnotami, jako je respekt k formálním autoritám, kázeň a plnění povinností. Ty ale z blahobytných společností každým rokem víc a víc mizí. Lidé jsou stále bezstarostnější, méně ochotní konat pod vnějším tlakem nebo přizpůsobit se celku. Má se ale škola za každou cenu pokusit následovat překotný společenský vývoj, nebo jít proti proudu?
Dnešní škola má spoustu problémů. Žáci jsou zlobivější, někteří programově narušují vyučování. Mnozí se nechtějí učit a většinou prý neumějí, co jsme my uměli. Nejen žáci, ale už i rodiče, a někdy dokonce učitelé pokládají za zbytečné mnohé z toho, co se ve škole učí. Děti jsou nevychované, a učitelé si stále víc stěžují, že je nic, ale opravdu nic nezajímá. Rodiče přehazují výchovné problémy na školu a někteří se chovají k učitelům hrubě a neurvale. Prestiž učitelů klesá, kvalita zájemců o studium učitelství je chabá. Školství chybí vize. A tak dále. Co se vlastně stalo se základním a středním školstvím, na které jsme byli donedávna docela pyšní?