V České republice už čtyři měsíce probíhá celonárodní diskuse o změnách ve školství. Záměr jistě skvělý, odvážný, nevídaný. Nic podobného se za minulých deset let neuskutečnilo v žádném resortu, ani ve školství. Diskusi se však bohužel nedaří, málo se píše v novinách, málo vysílá v televizi a rozhlase. Mám obavy, že většina čtenářů se o ní právě dozvídá poprvé.


Původně jsem chtěl psát o tom, jak bych postupoval při organizování takové diskuse já, kdybych byl ministrem školství. Chtěl jsem se především zaměřit na nezvládnuté public relations, na špatný či možná dokonce chybějící mediální plán, chtěl jsem se ptát proč ministr a jeho náměstci nepíší častěji do novin, nevystupují v televizi, proč nepořádají každou neděli tiskovou konferenci. (Snáze by se tak dostali do pondělního vydání novin, ve kterém není zpravidla o čem psát i do nedělního vysílání televize – pokud by ovšem přišli s něčím novým a zajímavým.) Jak je možné, že se Výzvy pro 10 milionů – takový je název celonárodní diskuse – neúčastní předseda vlády? Chtěl jsem také kritizovat, že ministr školství nejednal s prezidentem republiky o jeho zapojení do diskuse. Vždyť právě školství je na postoje autorit hodně citlivé a účast prezidenta by nepochybně napomohla zvýšit zájem o celou problematiku. Ostatně i pro pana prezidenta by to mohla být příležitost začít se o vzdělávání více zajímat; jedna návštěva školy na 1. září neodpovídá tomu, že ve školách 150 tisíc učitelů učí 2 miliony žáků; za celých deset let se ve vile Amálii o školství nemluvilo.

Čím déle však sleduji celou diskusi-nediskusi, tím silnější je moje přesvědčení, že to vše by bylo marné úsilí a vyhozené peníze. Celá Výzva pro 10 milionů by se raději měla zastavit, nebo lépe na rok dva přerušit.

Nejasný smysl diskuse

Problém spočívá v tom, že není vyjasněn smysl celonárodní diskuse. Na konci má být Bílá kniha – „strategický dokument, který má popsat cesty, postupy a nástroje k dosažení cílů“. Dosavadní průběh diskuse, zveřejněné studie a další oficiální dokumenty ale vypadají, jako by strategický dokument, cesty i postupy měly z této diskuse teprve vzejít. Představa, že 10 milionů občanů může vytvořit v diskusi návrh změn či dokonce konkrétní nástroje, je asi stejně moudrá, jako iluze, že z celonárodní diskuse může vzejít projekt letadla.

Zatím máme k dispozici jen tzv. Zelenou knihu – studii České vzdělání a Evropa, která výstižně a fundovaně popisuje problémy, před nimiž české vzdělávání stojí. Ne všechny, ale mnohé. Na ni měla navázat formulace cílů. To mohlo a myslím, že i mělo, být předmětem veřejné diskuse (stěží však celonárodní) a v ideálním případě i jednání parlamentu. Namísto toho vláda v tichosti přijala narychlo připravený a tudíž nepříliš kvalitní „Národní program rozvoje vzdělávání v České republice“. Budiž. Pak však měla následovat rozsáhlá odborná práce!

Cíle měly být rozpracovány a konkretizovány, měly být formulovány cesty, navržena reálná konkrétní opatření, termíny a postupy, zvážena rizika. To vše měli udělat odborníci na školskou politiku, experti na prosazování a realizaci změn, specialisté na reingeneering ve školství, profesionálové na tvorbu kurikula a další – nepochybně ve spolupráci s pedagogickou veřejností a určitě na základě analýz, studií, rozborů a výzkumů namísto odhadů, dohadů či dojmů. A pokud výzkumy, analýzy a rozbory nemáme (viz www.scio.cz), měly být udělány (a zaplaceny); a pokud odborníci nejsou, měly být pozváni (a zaplaceni) zahraniční nebo v zahraničí vyškoleni naši. Má-li být výsledek kvalitní, a naše školství by si jistě zasloužilo kvalitní projekt změn, nebude příprava ani snadná, ani levná a ani ji nejde zvládnout za pár týdnů.

Diskutovat se má nad koncepty

Teprve výsledek takových prací, jinými slovy koncept Bílé knihy, pak může být předložen k celonárodní diskusi. Její smysl totiž může být jen jeden. A to sice přesvědčit širokou veřejnost, že připravené změny jsou nutné, žádoucí a že stav po změnách bude lepší, než když ke změnám nedojde. Konkrétní návrhy, postupy a nástroje by také více zajímaly veřejnost – laickou i pedagogickou, a jistě by o ně měly větší zájem i média. Zrušení osmiletých gymnázií je nepochybně zajímavější téma na diskusi než snížení nežádoucí selektivity školského systému – i když první je vlastně jen možnou konkretizací druhého. Pouze jako vedlejší produkt celonárodní diskuse se může stát, že v některých návrzích dojde k dílčím změnám, protože někdo upozorní na problémy, překážky či zádrhele, které odborníci přehlédli (což by se ovšem odborníkům stávat nemělo – jakpak by to asi dopadlo, kdyby až pasažéři nacházeli chyby v projektu letadla).

Školství je rigidní kolos všude na světě, měnit je jde jen pomalu a obtížně. Nejméně pochopitelné jsou proto šibeniční termíny u záležitostí, které 10 let nespěchaly. Skoro se mi zdá, že jde o obsedantní psychózu někoho na Ministerstvu školství. Testy pro Sondu maturant musely být hotovy za 4 měsíce, když obvyklých je měsíců 18; na přípravu katalogu cílových požadavků, který zásadním způsobem ovlivní podobu středního školství na mnoho let, mají tvůrci 5 měsíců, když ani dva roky by nebyly dost. A Bílá kniha má být hotova v říjnu... Proč? Jde opravdu o budoucnost českého školství, nebo o to, abychom si udělali čárku za veřejnou diskusi? Určitě by bylo lépe pro nás pro všechny, pro děti, rodiče, učitele a nakonec i pro Ministerstvo školství ještě rok dva věnovat zodpovědné přípravě, než začít provádět změny podle nekvalitního scénáře.

Pokud jste text dočetli až sem, nebylo vám nic divné. Vězte, že text jsem napsal v únoru roku 2000, tedy před více než 23 lety. A prezidentem byl v té době Václav Havel a ministrem školství Eduard Zeman, ČSSD.