V současnosti přetřásaná elektronizace přihlášek na střední školy má děti a jejich rodiče zbavit stresu a školám ušetřit mnoho administrativní práce. Málokdo si přitom dnes vzpomene, že takový systém už tu byl před 15 lety.



Psal se rok 2008, ministerstvo školství přišlo s novinkou, že si deváťáci mohou podat až tři přihlášky na střední školu. Výsledek? Předem očekávatelný. Nejlepším žákům přišla po prvním kole přijímaček tři kladná vyrozumění o přijetí na všechny zapsané školy, tisíce dalších však v rukou často držely hned tři zamítavá rozhodnutí. Jejich frustrace, stejně jako zděšení rodičů, bylo vlastně stejné jako u dramatických přijímaček v letošním roce. A jako bonus k přijímačkovému martyriu týdny trvající zmatek okolo vyřizování tisíců odvolání. Tehdy i dnes.

Řešení celé šlamastyky? Elektronizace přihlášek, díky které mají všichni průběžný přehled o úspěšnosti žáků i jejich preferencích v rámci přihlášek, které si podávají. Ministerstvo slibuje, že na takovém systému zapracuje a že bychom se ho všichni snad mohli dočkat už příští školní rok. Jen pamětníci vědí, že podobný systém už tu byl před 15 lety.

Koncept centrálního informačního systému pro správu přihlášek se jmenoval Maják v bouři. Ve zmíněném roce 2008 jej ve velmi krátkém čase připravilo a následně školám a jejich zřizovatelům, tedy krajům, nabídlo Scio. Uchazeči po zaregistrování do Majáku v bouři zadali školy, na něž si podali přihlášku, a také své preference. Zaregistrované školy zase vložily seznamy přihlášených uchazečů (zpracování bylo zcela anonymní, každý uchazeč měl přidělen svůj vlastní kód) a následně výsledky svých přijímacích zkoušek, tedy výsledné pořadí přihlášených uchazečů. Systém ihned porovnal úspěšné uchazeče s jejich preferencemi a každého uchazeče umístil na nejlepší školu podle jeho preferencí a jeho výsledku v přijímacích zkouškách.

Takto systém dle preferencí vyhodnotil a „umístil“ většinu uchazečů. Zbyli jen ti žáci, kteří neuspěli ani na jedné ze tří škol. Ti měli možnost účastnit se druhého kola přijímacích zkoušek na školy, jejichž kapacity zůstaly nenaplněné. Které to jsou a kolik míst zbývá, bylo také ihned k dispozici. Celý systém mohl samozřejmě pracovat i s tím, že každý může podat třeba deset přihlášek v pořadí preferencí. Ale vzhledem k platnému zákonu byl nastaven právě na tři.

S ohledem na tehdejší podobu přijímacích zkoušek zahrnoval Maják v bouři i řadu doprovodných služeb jako možnost otestovat se ještě před samotnými přijímačkami a zjistit tak pravděpodobnost úspěchu na dané škole nebo právní a informační servis o přijímacím řízení.

Při současném „papírovém“ systému zpracování přihlášek a výsledků přijímacího řízení na střední školy trvá týdny, než rodiče zjistí, kolik je na které škole volných míst a zda děti končící pod čarou mají šanci uspět s odvoláním. Při existenci centrálního informačního systému pro správu přihlášek naopak nic nebrání tomu, aby si žáci podávali přihlášky na libovolný počet škol.

Aby systém fungoval, bylo potřeba jediné – nakrmit jej daty, jinými slovy bylo potřeba, aby se do něj zapojilo co nejvíce škol. Protože byl financován ze soukromých prostředků, byla to zároveň jeho hlavní slabina. Magistrát hlavního města Prahy se tehdy jako jediný z krajských úřadů rozhodl Maják v bouři plošně zaplatit „svým“ školám, potažmo uchazečům o studium na střední škole. Ve zbytku republiky nebyl zájem.

Proč nějaký vlastní „maják“ pro nešťastné rodiče a jejich děti, stejně jako administrativně přehlcené školy, nenabídl například Cermat? Údajně byl příliš vytížen přípravou maturit a neměl „materiální ani lidské zdroje“, jak v roce 2009 reagovali jeho lidé v médiích. Dodali tehdy, že se vše vyřeší následující rok, kdy budou zavedeny centrální přijímací zkoušky.

V následujícím školním roce tento průkopnický elektronický systém pro celkový nezájem škol a jejich zřizovatelů skončil. A jak to dopadlo s podobou přijímaček a jejich administrováním v následujících letech, všichni víme.