Každý chce něco jiného - Sedm ran pro školství, díl pátý

02. 10. 2014 | 16:53
Přečteno 7500 krát
Svoboda volby se stala jednou z nejvyšších hodnot. Každý má právo na svůj hodnotový rámec, každý chce něco jiného. Je jasné, že jedna škola nemůže vyhovět všem.

Díl první: Úvod
Díl druhý: Vzdělávání mimo školství
Dil druhý, pokračování: Jak to vidí učitelé
Díl třetí: Připravujeme naše děti na život, ale nevíme na jaký
Dil čtvrtý: Studovat může každý
Díl pátý: Každý chce něco jiného
Díl šestý: Vláda peněz
Díl sedmý: Všeobecný blahobyt

Jde o mírně upravený příspěvek do knihy
Václava Cílka (ed.): Něco se muselo stát - Nova kniha proměn.


Každý chce něco jiného

Individuálnost – „být svůj“ – se stalo vysoce žádanou hodnotou. Patří to k postmoderní společnosti stejně jako pojmy: pluralita životních stylů, skepse vůči tradičním pojmům, nutnost pojímat svět v jeho mnohoznačnosti, rovnoprávnost odlišných pohledů a hodnot, občanská společnost a multikulturalita, relativnost pravdy, různost hodnotových rámců. Jednotící hodnotový rámec náboženství je dávno pryč. Absence společnost sjednocujících hodnot a ideologií a hodnotových rámců se postupně promítá do dalších a dalších oblastí života včetně vzdělávání a školství.

Představy rodičů o tom, pro jaký život se mají děti ve školách vzdělávat, se liší. Jen pár příkladů: Velká skupina rodičů a dětí za klíčovou hodnotu pokládá peníze (viz díl 5. Vláda peněz). Takoví rodiče a děti jsou na jedné straně připraveni plnit úkoly školy, ale na druhé straně špatně nesou jakékoliv neúspěchy dětí (orientace na výkon). Současně se ovšem takoví rodiče jen málo ohlížejí na to, zda jsou děti spokojené a co je baví. Jiní naopak pokládají pohodu dítěte za velmi důležitou. Výchovu svých dětí nesměřují ke kariérnímu úspěchu a vydělávání peněz. Další skupinu tvoří rodiče, kteří nejsou ochotni akceptovat standardní systém vzdělávání tak, jak je nabízejí současné většinové školy. Nechtějí, aby jejich děti byly již na úrovni mateřské školy zařazeny do systému, ve kterém je takový důraz kladen na poslušnost a kázeň. Někteří rodiče směřují své děti spíše k mimoškolním aktivitám, nezajímá je tolik prospěch ve škole, ale na kroužky a mimoškolní zájmové činnosti. Učitelé si nejčastěji stěžují na děti, pro jejichž rodiče je dítě centrem jejich života. Takoví rodiče si někdy ani nevšimnou, že ne oni vychovávají dítě, ale právě ono rozhoduje o tom, co, kdy, kde a jak budou dělat. Dítěti je dovoleno vše – a to doslova.

To jsou ovšem jen rozdíly mezi rodiči. Na další, ještě hlubší rozdíly narazíme, když s názory rodičů začneme konfrontovat představy zaměstnavatelů. A rozdíly jsou pochopitelně i mezi zaměstnavateli. Někteří vidí rychlost přicházejících změn a uvažují o přenositelných univerzálních kompetencích (komunikace, týmová spolupráce, řešení problémů, kritické myšlení, flexibilita, cizí jazyky apod.), jiní by nejraději ty nejschopnější děti co nejdříve poslali do učení a pak ke svým vlastním (!) strojům. A nakonec zde máme i zájem celé společnosti na vzdělanosti budoucích generací, ten ovšem do české debaty prakticky nevstupuje (jinde ovšem ano). Není zde nikdo, kdo by zájmy společnosti formuloval.

Důsledky

Malá, i když rostoucí část rodičů vyřeší svůj problém tím, že najdou pro své dítě školu s vyhraněným, často alternativním programem, který jim vyhovuje. Ve většině škol a tříd se ale scházejí děti, jejichž rodiče nebo ony samy mají rozdílné hodnotové rámce, rozdílné představy o své budoucnosti, a proto i rozdílná očekávaní, co jim škola má přinést. Je jasné, že jedna škola nemůže vyhovět všem. Logicky roste nespokojenost rodičů i dětí. A roste i nespokojenost učitelů, jak mohou vyhovět různým zcela odlišným očekávání rodičů a dětí namíchaných v jedné třídě? Spokojeni nejsou ani zaměstnavatelé.

Dílčím důsledkem je, že značná část učitelů prakticky, a z velké části i vědomě, rezignovala na výchovu dětí ve škole. Představa první, zřejmě největší skupiny rodičů, že cílem života je hodně vydělávat, nezapadá od hodnotového rámce většiny učitelů. Učitelé nechtějí, dokonce nemohou vychovávat děti v souladu s představou takových rodičů, protože by to bylo v rozporu s jejich vlastním přesvědčením, ale zdráhají se také vychovávat je v rozporu nebo dokonce proti výchově v rodině. A tak se raději výchově vyhýbají.

Systémově vážnější problém ovšem spočívá v tom, že za těchto okolností je obtížné stanovit obecné cíle vzdělávání, a nemáme-li je, jsou opatření ve školství zcela chaotická. Rozhodnutí se řídí okamžitými nápady, podléhají zájmovým a lobbistickým tlakům, vznikají náhodně, a když už za nimi stojí nějaký hlubší záměr, tak s horizontem jen několik let. A to je ve školství málo. Pěkně současnou situaci na blogu popsal kolega Zdeněk Bělecký, Čtvrtek 6. Červen 2013:
Chceme mít co nejvíc středoškoláků, ale sníme o návratu prvorepublikové gymnaziální úrovně maturity. Vytvořili jsme vysoce selektivní systém, a jak na běžícím pásu povolujeme vznik elitářských škol, zároveň bychom chtěli inkluzi. Máme velmi liberální právní prostředí a současně bychom chtěli kázeň a pořádek. Dáváme do školství minimum peněz, ale chtěli bychom skvělé výsledky. Prohlásíme za cíl rozvoj osobnosti a kompetence, ale vzápětí vytváříme standardy znalostí. Vyhlásíme kurikulární reformu a dvoustupňové vzdělávací programy, ale jedním dechem požadujeme jednotné osnovy. Chceme mít motivované a respektované učitele, ale nejsme schopni je ochránit ani před rodiči, kteří je přijdou zfackovat. Chceme vyučovat druhý cizí jazyk, finanční gramotnost a průřezová témata, ale vytvoříme zákon, podle kterého nikdo není kvalifikovaný pro výuku ničeho. Stvořili jsme chytrou horákyni a naše školství plní zadání „přines to, nevím co“.


Řešením by jistě bylo stanovit společné obecné cíle vzdělávání, a těmi se pak řídit. (Vládou schválená Vize 2020 ničím takovým není, stanovení cílů vzdělávání se důsledně vyhýbá, a to nemluvím o tom, že MŠMT se jí hned od počátku neřídí). Ministerstvu školství uložil školský zákon už v roce 2004, že má připravit Národní program vzdělávání, který by takové společné obecné cíle formuloval. Uplynulo devět let a stále ho nemáme. Ba co víc, ani se na něm nepracuje. Nikomu se do tohoto hořkého jablka nechce kousnout, či snad do vosího hnízda píchnout. Okamžitě by se totiž ukázalo to, s čím jsme začali: představy o tom, pro jaký život se mají děti ve školách vzdělávat, se rozešly, a najít dnes pro všechny přijatelný konsenzus se zdá nemožné. Řešením by jistě bylo stanovit společné obecné cíle vzdělávání opravdu maličké, minimální, oproti dnešku výrazně, ale opravdu výrazně redukované, ale pak také pro všechny přijatelné, a nechat školství, aby se nad tím rozrůznilo podle potřeb a očekávání rodičů i různých částí společnosti. Pro takové řešení ovšem ještě nenazrál čas. Široká veřejnost a s ní samozřejmě i politici, většina učitelů, rodičů, ba i mnoho dětí bohužel stále žije v představě jakési jednotné, pro všechny skoro stejné školy s podobnými či dokonce jednotnými a měřitelnými výstupu a jednotnými cíli. Mnozí si neuvědomují, že druzí mají jiné cíle, a další jsou zase připraveni svoji představu o cílech vnucovat ostatním.

A tak společné obecné cíle vzdělávání nemáme, neumíme je vytvořit, ale zoufale nám chybí.

Něco se změnilo!

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy