Každý chce něco jiného - Sedm ran pro školství, díl pátý

02. 10. 2014 | 16:53
Přečteno 4964 krát
Svoboda volby se stala jednou z nejvyšších hodnot. Každý má právo na svůj hodnotový rámec, každý chce něco jiného. Je jasné, že jedna škola nemůže vyhovět všem.

Díl první: Úvod
Díl druhý: Vzdělávání mimo školství
Dil druhý, pokračování: Jak to vidí učitelé
Díl třetí: Připravujeme naše děti na život, ale nevíme na jaký
Dil čtvrtý: Studovat může každý
Díl pátý: Každý chce něco jiného
Díl šestý: Vláda peněz
Díl sedmý: Všeobecný blahobyt

Jde o mírně upravený příspěvek do knihy
Václava Cílka (ed.): Něco se muselo stát - Nova kniha proměn.


Každý chce něco jiného

Individuálnost – „být svůj“ – se stalo vysoce žádanou hodnotou. Patří to k postmoderní společnosti stejně jako pojmy: pluralita životních stylů, skepse vůči tradičním pojmům, nutnost pojímat svět v jeho mnohoznačnosti, rovnoprávnost odlišných pohledů a hodnot, občanská společnost a multikulturalita, relativnost pravdy, různost hodnotových rámců. Jednotící hodnotový rámec náboženství je dávno pryč. Absence společnost sjednocujících hodnot a ideologií a hodnotových rámců se postupně promítá do dalších a dalších oblastí života včetně vzdělávání a školství.

Představy rodičů o tom, pro jaký život se mají děti ve školách vzdělávat, se liší. Jen pár příkladů: Velká skupina rodičů a dětí za klíčovou hodnotu pokládá peníze (viz díl 5. Vláda peněz). Takoví rodiče a děti jsou na jedné straně připraveni plnit úkoly školy, ale na druhé straně špatně nesou jakékoliv neúspěchy dětí (orientace na výkon). Současně se ovšem takoví rodiče jen málo ohlížejí na to, zda jsou děti spokojené a co je baví. Jiní naopak pokládají pohodu dítěte za velmi důležitou. Výchovu svých dětí nesměřují ke kariérnímu úspěchu a vydělávání peněz. Další skupinu tvoří rodiče, kteří nejsou ochotni akceptovat standardní systém vzdělávání tak, jak je nabízejí současné většinové školy. Nechtějí, aby jejich děti byly již na úrovni mateřské školy zařazeny do systému, ve kterém je takový důraz kladen na poslušnost a kázeň. Někteří rodiče směřují své děti spíše k mimoškolním aktivitám, nezajímá je tolik prospěch ve škole, ale na kroužky a mimoškolní zájmové činnosti. Učitelé si nejčastěji stěžují na děti, pro jejichž rodiče je dítě centrem jejich života. Takoví rodiče si někdy ani nevšimnou, že ne oni vychovávají dítě, ale právě ono rozhoduje o tom, co, kdy, kde a jak budou dělat. Dítěti je dovoleno vše – a to doslova.

To jsou ovšem jen rozdíly mezi rodiči. Na další, ještě hlubší rozdíly narazíme, když s názory rodičů začneme konfrontovat představy zaměstnavatelů. A rozdíly jsou pochopitelně i mezi zaměstnavateli. Někteří vidí rychlost přicházejících změn a uvažují o přenositelných univerzálních kompetencích (komunikace, týmová spolupráce, řešení problémů, kritické myšlení, flexibilita, cizí jazyky apod.), jiní by nejraději ty nejschopnější děti co nejdříve poslali do učení a pak ke svým vlastním (!) strojům. A nakonec zde máme i zájem celé společnosti na vzdělanosti budoucích generací, ten ovšem do české debaty prakticky nevstupuje (jinde ovšem ano). Není zde nikdo, kdo by zájmy společnosti formuloval.

Důsledky

Malá, i když rostoucí část rodičů vyřeší svůj problém tím, že najdou pro své dítě školu s vyhraněným, často alternativním programem, který jim vyhovuje. Ve většině škol a tříd se ale scházejí děti, jejichž rodiče nebo ony samy mají rozdílné hodnotové rámce, rozdílné představy o své budoucnosti, a proto i rozdílná očekávaní, co jim škola má přinést. Je jasné, že jedna škola nemůže vyhovět všem. Logicky roste nespokojenost rodičů i dětí. A roste i nespokojenost učitelů, jak mohou vyhovět různým zcela odlišným očekávání rodičů a dětí namíchaných v jedné třídě? Spokojeni nejsou ani zaměstnavatelé.

Dílčím důsledkem je, že značná část učitelů prakticky, a z velké části i vědomě, rezignovala na výchovu dětí ve škole. Představa první, zřejmě největší skupiny rodičů, že cílem života je hodně vydělávat, nezapadá od hodnotového rámce většiny učitelů. Učitelé nechtějí, dokonce nemohou vychovávat děti v souladu s představou takových rodičů, protože by to bylo v rozporu s jejich vlastním přesvědčením, ale zdráhají se také vychovávat je v rozporu nebo dokonce proti výchově v rodině. A tak se raději výchově vyhýbají.

Systémově vážnější problém ovšem spočívá v tom, že za těchto okolností je obtížné stanovit obecné cíle vzdělávání, a nemáme-li je, jsou opatření ve školství zcela chaotická. Rozhodnutí se řídí okamžitými nápady, podléhají zájmovým a lobbistickým tlakům, vznikají náhodně, a když už za nimi stojí nějaký hlubší záměr, tak s horizontem jen několik let. A to je ve školství málo. Pěkně současnou situaci na blogu popsal kolega Zdeněk Bělecký, Čtvrtek 6. Červen 2013:
Chceme mít co nejvíc středoškoláků, ale sníme o návratu prvorepublikové gymnaziální úrovně maturity. Vytvořili jsme vysoce selektivní systém, a jak na běžícím pásu povolujeme vznik elitářských škol, zároveň bychom chtěli inkluzi. Máme velmi liberální právní prostředí a současně bychom chtěli kázeň a pořádek. Dáváme do školství minimum peněz, ale chtěli bychom skvělé výsledky. Prohlásíme za cíl rozvoj osobnosti a kompetence, ale vzápětí vytváříme standardy znalostí. Vyhlásíme kurikulární reformu a dvoustupňové vzdělávací programy, ale jedním dechem požadujeme jednotné osnovy. Chceme mít motivované a respektované učitele, ale nejsme schopni je ochránit ani před rodiči, kteří je přijdou zfackovat. Chceme vyučovat druhý cizí jazyk, finanční gramotnost a průřezová témata, ale vytvoříme zákon, podle kterého nikdo není kvalifikovaný pro výuku ničeho. Stvořili jsme chytrou horákyni a naše školství plní zadání „přines to, nevím co“.


Řešením by jistě bylo stanovit společné obecné cíle vzdělávání, a těmi se pak řídit. (Vládou schválená Vize 2020 ničím takovým není, stanovení cílů vzdělávání se důsledně vyhýbá, a to nemluvím o tom, že MŠMT se jí hned od počátku neřídí). Ministerstvu školství uložil školský zákon už v roce 2004, že má připravit Národní program vzdělávání, který by takové společné obecné cíle formuloval. Uplynulo devět let a stále ho nemáme. Ba co víc, ani se na něm nepracuje. Nikomu se do tohoto hořkého jablka nechce kousnout, či snad do vosího hnízda píchnout. Okamžitě by se totiž ukázalo to, s čím jsme začali: představy o tom, pro jaký život se mají děti ve školách vzdělávat, se rozešly, a najít dnes pro všechny přijatelný konsenzus se zdá nemožné. Řešením by jistě bylo stanovit společné obecné cíle vzdělávání opravdu maličké, minimální, oproti dnešku výrazně, ale opravdu výrazně redukované, ale pak také pro všechny přijatelné, a nechat školství, aby se nad tím rozrůznilo podle potřeb a očekávání rodičů i různých částí společnosti. Pro takové řešení ovšem ještě nenazrál čas. Široká veřejnost a s ní samozřejmě i politici, většina učitelů, rodičů, ba i mnoho dětí bohužel stále žije v představě jakési jednotné, pro všechny skoro stejné školy s podobnými či dokonce jednotnými a měřitelnými výstupu a jednotnými cíli. Mnozí si neuvědomují, že druzí mají jiné cíle, a další jsou zase připraveni svoji představu o cílech vnucovat ostatním.

A tak společné obecné cíle vzdělávání nemáme, neumíme je vytvořit, ale zoufale nám chybí.

Něco se změnilo!

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy