S ministryní školství Kateřinou Valachovou přišla novinka. Některé přijímané zákony jsou v přímém rozporu s tím, co radí analýzy. Rozhoduje se podle pocitů. Po jejím odchodu by mohlo být lépe.


V řadě zemí se i ve školství prosazuje rozhodování na základě odborných důkazů - evidence based policy. Například ve Finsku nebo v Dánsku se některé věci nejprve zkoušejí v jednom distriktu nebo na malém vzorku škol. Před navrhováním zákonů se provádějí analýzy, sbírají data, posuzují varianty. A po zavedení se zase pečlivě sleduje, zda cílů bylo dosaženo, a pokud ne, hledá se, co s tím. V našem školství o něčem takovém nemůže být řeč. Rozhodování dosavadních ministrů se zpravidla opíralo jen o jejich neochvějné přesvědčení založené na osobní zkušenosti (na mé škole, moje dcera, když já maturoval) nebo na schematických tezích volebního programu. No evidence based policy.

S ministryní Kateřinou Valachovou ovšem přišla novinka - Anti evidence based policy. Některé přijímané zákony jsou v přímém rozporu s tím, co z dat a analýz vyplývá. O to víc jsme na ministryní viděli nadšení a přesvědčení, jak jsou opatření skvělá a přínosná. Nijak nepochybuji o tom, že tomu sama věřila. Ale co naplat, dobré úmysly, jak známo, mohou vést i do pekel.

Povinné přijímačky

Třeba povinné přijímací zkoušky na střední školy kromě zvýšené administrativy ve školách, stresu dětí i rodičů a zvýšených nákladů nepřinesly nic užitečného. „Ověřili jsme, že znalosti absolventů základních škol a uchazečů o střední školy postačují pro další studium. Ukázalo se, že jednotné přijímací zkoušky spravedlivěji hodnotí znalosti žáků základních škol,“ vyhlásila ministryně. Zkoušky samozřejmě nic takového neověřily. Neúprosné zákony statistiky ukazují, že na konci základní školy prostě nic takového zjistit nelze. Z odmítnutých by jich spousta bez problémů odmaturovala a z každé stovky přijatých jich desítky neodmaturují, prakticky stejně jako dnes. Ale co jsou zákony statistiky proti emocím a pocitům, že? A že spravedlivěji hodnotí znalosti žáků? Než co? Je to stejně směšné tvrzení, jako že náš pleťový krém odstraní vrásky třikrát účinněji.

Povinný poslední ročník mateřské školy

Hlavním smyslem zavedení povinného posledního ročníku mateřské školy bylo postarat se o děti ze sociálně znevýhodněného prostředí, které do školek nechodí a pak přicházejí do školy bez potřebných návyků. Takových dětí je každý rok asi 1 500. Důvodová zpráva k zákonu počítá s náklady ve výši 448,5 milionu korun ročně, čili asi 300 000 na jedno takové dítě. Za to by bylo možné pořídit pro každé dítě osobního asistenta, který by s ním a jeho rodinou trávil osm hodin denně. Není divu, že odborná analýza, kterou nechal udělat ještě exministr Marcel Chládek, shledala ze čtyř zkoumaných možností povinný poslední ročník jako nejhorší. Bez ohledu na to ho ministryně Valachová prosadila.

A již dnes je zjevné, že analýza měla pravdu. Dětem ze sociálně znevýhodněných rodin to moc nepomůže, zato to působí komplikace rodinám, které se o děti dobře starají samy doma, a přidělává práci školkám. Jinou věcí je zavedení práva na školku od dvou let. To je bohulibý záměr, ale stejně jako inkluze zcela nedostatečně připravený.

Změna financování škol

Zavedená změna financování zjednodušeně řečeno ze současného přehledného financování na žáka přechází k financování na třídu. Ministryně si od toho slibuje mimo jiné snížení počtu dětí ve třídě, a tedy prý zkvalitnění výuky. Podle důvodové zprávy k zákonu to bude stát 2,5 až 5 miliard ročně. Miliarda sem, miliarda tam. No není divu, když analýzy, jak se budou ředitelé škol v nové situaci chovat a kolik to tedy bude stát, nemáme.

The Economist však nedávno psal o studii z roku 2015. Z analýz více než 65 000 výzkumných prací o účincích stovek opatření v řadě zemí světa vyplývá, že snižování počtu žáků ve třídách je cesta ke zkvalitňování výuky zdaleka nejdražší a současně patří k těm méně účinným. Levnější a účinnější je například posilování metod poskytování zpětné vazby žákům, učit děti metakognitivním strategiím, či párové učení.

Problém je, s kým se ministryně radí. U změn financování prý našla podporu všech asociací ředitelů a odborů. No není divu, všichni si od změny slibují, že budou mít víc peněz a žádnou práci navíc. Podobně u povinné maturity z matematiky. Když se poradíte s Jednotou matematiků, není divu, že získáte pocit, jaký je to skvělý nápad. Radit se s kozlem o tom, kolik vysadit zelí, vám však v porozumění problému nepomůže.

Státní maturita

Státní maturita probíhala letos posedmé, ale stále není k dispozici jediná analýza, zda plní, co jsme očekávali. Jaké jsou její přínosy, a naopak, jaké škody napáchala. Máme jen letošní a jednu straší zprávu Nejvyššího kontrolního úřadu, že jsme utratili 2,2 miliardy korun zbytečně.

Každý rok ani po dalších pokusech nesloží maturitu asi pět až šest tisíc žáků, ani to CERMAT neví přesně. Za sedm let to je kolem 40 000 mladých lidí. A my nemáme sebemenší informace o tom, co se s nimi stalo. Dostudovali někde? Kolik z nich je nezaměstnaných, kolik v kriminále nebo na drogách, což by v jejich situaci nebylo divné. Nevíme. A vědí toho letošní maturanti víc, než ti před osmi lety? Přicházejí na vysoké školy lépe připraveni? Nevíme. Ale každý rok utrácíme další stamiliony. A přidali jsme povinnou maturitu z matematiky. Jaký to bude mít dopad? Nevíme.

Budoucí ministr školství Stanislav Štech je akademik, napsal desítky odborných článku. Je zvyklý rozlišovat hypotézu a její důkaz, pracovat s daty, dělat analýzy. Doufejme tedy, že své kroky bude vážit a hledat důkazy. Mohl by se také stihnout podívat, zda to, co už se za jeho předchůdců zavedlo, funguje, jak má. A když to nefunguje, třeba by se to mohlo zase zrušit, ne?